Dalibor

Bedrich Smetana

Dalibor

Opera ve trech jednáních

Osoby

Vladislav, král ceský (Baryton)

Dalibor, rytír (Tenor)

Budivoj, velitel královské hradní stráze (Baryton)

Benes, zalárník (Bas)

Vítek, posel Daliboruv (Tenor)

Milada, sestra purkrabí ploskovického (Soprán)

Jitka, selské devce na statcích Daliborových (Soprán)

Zdenek, hudec v podobe zjevení

Soudcové, královstí zbrojnosi, poslové a sluhové Daliborovi atd., lid.

Dej se koná v Praze; dílem v hrade a vukolí, dílem i v dolním meste, a sice v patnáctém století.
Jednání První

Hradní dvur obsazený strází. V pozadí ohrazený zábradlím dvur královský, vedle po obou stranách sedadla. Pred zábradlími lid, pod nim Jitka.

Výstup 1.

Lid. Jitka.

LID.
Dnes ortel bude provolán
a právu viník v obet‘ dán,
Dalibor, Dalibor!
Vsak nechat‘ se í prohresil,
udatný, slavný rek to byl.
Dalibor, Dalibor!
JITKA jez stála zamyslená o samote.
Opusteného, sirotka malého,
jejz nasel v troskách starobylých sten,
ujal se mne a pod ochranou jeho
jsem vstoupila v zivota krásný sen.

On chtel mi v pout‘ zivota chote dáti,
jenz nejdrazsím byl dusi pokladem;
mela jsem stestí nejvyssího znáti
ve vlastním dome s drahým manzelem.

A ted – ó beda mi! –
v neprátel padne moc,
snad casne – beda mi! –
jej pojme hrobu noc.
SBOR.
Dnes ortel bude provolán
a právu viník v obet‘ dán,
Dalibor, Dalibor!
JITKA.
Vsak ne! Ze zaláre
pokyne záre!
Toz pádím na peruti vetrové dál.
A v hrobu noc temnou
jdou druhové se mnou
a osvobodíme jej z hrobových skal.

Trouby zaznejí za jevistem; ohlasují príchod krále a soudcu. Zádoucí by bylo, aby osm trub po dvou rozdelených hrálo.

Výstup 2.

Predesli. Král Vladislav. Stráze porádají lid. Král vystoupí na trun. Soudcové zasednou po obou stranách.

VLADISLAV.
Jiz víte, jak to krásné království
divokých vásní obetí se stalo,
a víte téz, jak dlouho Dalibor
svévolne rusí mír, který jsem hledal,
a novým zlocinem se provinil.
Hrad Ploskovice prepad s vojsky svými,
poboril hradby,
i purkrabího zabil.
Vsak konecne jej pokorila vojska,
která jsem vyslal, Miladou pobádán,
padlého sestrou. Az tu Dalibor
po strasné, krvavé se bitve poddal.
Je v moci mé, nad ním rozsoudí král.
By ale soud vás moh být spravedlivý,
pred Daliborem slyste Miladu!

Výstup 3.

Predesli. Milada.

VLADISLAV.
Jiz uchopte se slova
a vypravujte nám;
zde soudcu sbor zasedne,
by dal za právo vám.
MILADA.
Muj duch se desí, nadra má se dmou,
co dím, je plác nad ztrátou ukrutnou!
SBOR.
Slzami odela hnev!
JITKA pro sebe.
Strachem jiz mi stydne krev!
MILADA vzchopivsi se vsí silou.
Volám! Ó – mejte smilování!
Vyslyste zalné lkání!
Smilování!
Slitování!

Pohasnul den a v hrade
vse blazilo se snem.
Netusil nikdo zradu,
jez bdela pod hradem.

Vtom hromové jsem rány
zaslechla z blízkých hor,
probudí mne výkriky ze sna:
Dalibor! Dalibor!

A rincely mece
z té krvavé sece
i zdáli i blíz.
V pozáru a kouri
zde vojska bourí
pod hradbami jiz.

Bloudím a drahého bratra
pod hradem volala jsem,
tam v dáli klopýtaje krácel
s oddaným panosem.

Z otevrené hrozné rány
krev se lila z rudých zil,
otevrel ústa – sklesl –
a dusi vypustil.

Panos horekující
mne odvedl v lesní sum,
tajnými cestami
jsem usla neprátelum.

A nyní svou pred vámi skláním skrán,
o poslední oloupená. Zaluji nan.
Ont‘ zlocincem,
neb jeho mstou nest’astna jsem.
Dalibor! Dalibor!
SBOR.
Soucit budí tento zjev.
JITKA pro sebe.
Strachem stydne moje krev!
VLADISLAV.
Milado, teste se! Kdo ranil vás,
je veznem mým. Mé zbrani zehnal Pán
a tím i vám i zemi pozehnal.

Kývne vlevo.

Necht‘ vstoupí Dalibor sem ku priznání!

Sedne opet.

MILADA.
Mám jej snad zríti?
Tot‘ bratra vrah,
jak bourí krev mi
v útrobách!
JITKA.
Stuj buh nyní pri mne,
dusi mou spas.
Zjeviti nesmím
nader mých hlas.
MILADA.
Jak bourí krev mi
v útrobách!
Mám jej snad zríti?
Tot‘ bratra vrah.

Výstup 4.

Predeslí. Dalibor. Dalibor vstoupí z levé strany s lehkými okovy na rukou a postoupí tise i hrdé pred trun královský.

MILADA prekvapena pohledem, v boji zápasících pocitu.
Jaký to zjev! To netusil muj zrak.
LID mezi sebou.
Bud viny jeho sebevíc,
jak klidne patrí soudu vstríc.
VLADISLAV.
Na obzalobu tuto odpovez!
Hrad Ploskovice tajne prepadnul jsi,
hrad poboril jsi
a purkrabího zbil jsi –
Omluv se, muzes-li, pred námi hned!
DALIBOR.
Zapírat nechci, nejsemt‘ zvyklý lháti.
Ját‘ prísahal jsem pomstu
a prísahu co rádný muz jsem splnil.

Vzdy odolal jsem carozraku zen,
po príteli muj duch toliko touzil.
Mé prání splneno, prátelství sen
jsem snil, u Zdenka v nader tun se hrouzil.

Kdyz Zdenek muj ve svatém nadsení
zvuk rajský loudil v mysl rozháranou,
rozplýval jsem se v sladkém touzení
povznesen tam, kde hvezdy jasné planou.

Vsak slys! Uz dávný cas jsem vedl hádku
s litomerickou radou zpysnelou
a opet v boj jsem sel, po boku Zdenek,
muj drahý Zdenek, nerozdílný druh.

Boj zurit pocal hnevem. Zdenek pad
v neprátel moc a vásen surová
mu st’ala hlavu, mne pak v potupu
ji narazila na hradbách na kul.

Hruz obraze,
který jsem pníti
tam musel zríti!
Tím zdesením
nevím, zda bdím!

Marne oko slze volá,
by si ulevila nadra má!
MILADA.
Ta zaloba pronikla nadra moje!
DALIBOR.
Tu prísahal jsem pomstu, hroznou pomstu!
Ze Ploskovice Litomericum
pomáhaly – polehly popelem.
Pochoden k hrobu Zdenka! Purkrabí pak
splatil svou krví hlavu Zdenkovu.
VLADISLAV.
Zlocinem taks pomáhal sobe sám!
DALIBOR.
Muz právo k tomu vzíti nenechá si!
VLADISLAV.
Tys vzpouru vedl proti svému králi!
DALIBOR.
Moc proti moci! Tak to káze svet!
Prohlásím sám to, nepadnu-li zde,
za Zdenka pykat musí Litomer!
A kdybys v tom mi, králi, v ceste stál,
na trune bezpecne bys nesedel!
MILADA.
Co dí?
LID.
Tím slovem na se mec vytasil!
SOUDCOVÉ.
Tys ortel smrti sobe sám prohlásil!
DALIBOR.
Nicím je mi zivot,
co Zdenek muj kles,
vse jedno, zda zemru
snad zítra ci dnes!
MILADA.
Co dí? Co dí?
DALIBOR.
Az do dna vycerpán
radosti pohár,
toz zahodím od úst
ten salebný dar!
JEDEN ZE SOUDCU.
Tak, Dalibore, zní soud jednohlasne:
V zalári temném hyn, az dokonás!
LID mezi sebou.
Jiz zríti nemá slunce tvár,
milosti jej nedotkla tvár.
DALIBOR.
Slysels to, príteli, tam v nebes kuru?
Jiz chystají mi cestu k tobe zas!
Jiz cítím se povznesen vzhuru, vzhuru,
jiz zrím te v oblacích, slysím tvuj hlas!

Jiz piju opet strun tvých carozvuky!
Slavnej nez zde zní písen tvoje tam!
Nuz vedte mne v zaláre noc a muky,
tou cestou pílím k nebes výsinám.

Odejde.

SBOR.
Jaký to zjev, jaký to zjev!
Slavný rek, udatný rek to byl!

Výstup 5.

Milada. Jitka. Král. Lid.

MILADA která se uz premoci nemuze, pred králem a soudci.
U svých mne zde vidíte nohou!
Odpust’te mu tak jako já,
jen dobré chtít ty tahy mohou,
odpust’te mu, at‘ volnost má!
SOUDCI.
On hrozil krále sedinám,
za zlocin ten necht‘ padne sám!
MILADA.
U svých mne zde vidíte nohou,
jen dobré chtít ty tahy mohou!
SOUDCI.
On hrozil krále sedinám,
za zlocin ten at‘ padne sám!
MILADA.
Milost, milost, at‘ volnost má,
odpust’te mu tak jako já!
VLADISLAV.
Porádek, zákon vlásti musí,
zlorádem zem nejvíce zkusí,
toz povinnost nám zákonem,
bychom preslechli nader hlasy,
zlocin nesmírí, neuhasí,
jen kdo jej schvátí ortelem.

Odstoupí; za nim soudcové a stráze. Lid se rozejde. Jitka zustane sama s Miladou.

Výstup 6.

Milada. Jitka.

MILADA vzchopivsi se opet, aniz by Jitky byla pozorovala.
Jaká to boure nadra mi plní,
ze krev mi v zilách staví beh!
On usmrtil, zabil mi bratra,
a prec me k nemu cosi má.

Ó nehroz, ó nehroz mi, ó bratre!
A jen vinou mou
odnat mi nyní zcela,
zhynouti má ted pro mne jen
v zalári a v mucírnách tela.
JITKA.
Tot‘ láska! Láskou rady zvís
a vzmuz se, vzmuz se k cinu jiz!
MILADA.
Neznám te!
JITKA.
Jindy povím víc!
MILADA.
Co zádás?
JITKA.
Skutkem díky ríc!
Ze zaláre
pokyne záre,
toz pádím na peruti vetrové dál.
A v hrobu noc temnou
jdou druhové se mnou.
A osvobodíme jej z hrobových skal!
MILADA.
A z hrobu zaláre
pokyne záre,
toz pádím na peruti vetrové dál!
A v hrobu noc temnou
jdou druhové se mnou
a osvobodíme jej z hrobových skal!

Ruka v ruce odejdou.

Opona spadne.

Jednání Druhé

Silnice v dolením meste s krcmou, z které slyseti jest z pev.

Výstup 1.

Zbrojnosi. Pozdeji Jitka a Vítek. Opona se zdvihne.

ZBROJNOSI.
Ba nejveselejsí je tento svet,
kdyz se touláme z ríse do ríse.
Tralala, tralala!
A komu leb vejpul, darmo tu klet,
ten at‘ si to za usi vpise.
Tralala, tralala!
Tralala!
JITKA vstoupí mezi zpevem.
Dle této písne poznávám jich vzdy.
VÍTEK vystoupí z krcmy.
JITKA.
Ze jdes konecne!
VÍTEK pospísí k ní, obejme ji.
Jitko, díte mé!
Jenom mlc, jenom mlc, drahousku muj,
dlouho ze nejdu jiz domu.
Ját‘ mám zato vojsko, lid nyní svuj,
jenz se neleká blesku, hromu!
JITKA ukazujíc na jinou stranu mesta.
Proc jsi neprisel hned ku starene své,
jez mne chránila, muj drahousku?
VÍTEK.
Ted práve jíti jsem chtel,
tu prisla jsi sama, mé zlato,
tu prisla jsi sama, mé zlato!
OBA dívajíce se na sebe v lásce.
Ta duse, ta touha,
to srdce, ten car,
tot‘ lásky mé je
veliký dar …
Ani za rísi jej
nedám nazmar!
JITKA poloseptem.
Je Daliboruv osud tobe znám?
VÍTEK polohlasem.
Vzdyt‘ o nem slysím, kam jen hlavu dám!
JITKA polohlasem.
Slys tedy dále!

Poohlizíc se.

Zalobnici buh
cit vnuknul v nadra. Oplakává ted
svuj cin a láskou k nemu zahorela!
Varyto v rukou jako hoch zebrácký
se vkradla tajne na královský hrad,
klamajíc strázce milým lichocením.
A okolo stráze
tam chodí a hrá
a slídí a suká
a pátrave se ptá.
VÍTEK.
A okolo stráze
tam chodí a hrá
a slídí a suká
a pátráve se ptá.
JITKA.
Vsak az nám dá zprávu,
VÍTEK.
tu jeste noc
JITKA.
prikrocme k dílu
VÍTEK.
a jdem na pomoc!
OBA.
Vsak az nám dá zprávu, tu jeste noc
prikrocme k dílu a jdem na pomoc!

Zbrojnosi cástecne z krcmy ven pílíce.

SBOR.
Ba nejveselejsí je tento svet,
kdyz se touláme z ríse do ríse,
ha, ha, ha, ha!

Zbrojnosi vystoupí z krcmy; vesele se smejí.

VÍTEK.
Pristupte, bratri, a pozdravte Jitku,
pomocí její zas jsme cíli blíze!

Výstup 2.

Zbrojnosi. Jitka. Vítek.

ZBROJNOSI pílíce z krcmy a tisknouce Jitce ruku.
Sláva tobe, sláva tobe,
Vítka nevesto milá,
na niz co na jarní ruzi
oko rádo pohledá!
JITKA.
Sláva vám bud, sláva vám,
muzi mece, muzi prapora,
na nez co na lesa doubce
oko rádo pozírá!
VÍTEK A ZBROJNOSI.
Toz v hodinu st’astnou jsme opet
ve spolek slouceni,
u verném a statecném kole
pro vec svou nadseni.
Ó nebe, kéz se to zdarí,
vzdor hrozbám nestestí;
nuz budme statní, budme jarí,
nuz a slavme vítezství.
VÍTEK.
Jitku ted povedu domu,
vy vsak pijte az po noc!
Plány nase nevyzradte,
kvaste, hodujte, vsak plat’te
smíchu, zpevu moc a moc!

S Jitkou odejde.

ZBROJNOSI dívajíce se za odcházejícími.
Vizte, tu jdou jiz, hledte, tu krácí,
pekný párek bude to vám!
Na jeho blaho prázdnete císe,
az budou sudy vsechny tytam,
vsechny tytam,
vsechny tytam!

Vracejí se do krcmy.

Promena První

Vnitrní prostora hradu s bytem zalárnika. V pozadí chodí stráze sem a tam. Opona promeny se zdvihne.

Výstup 1.

Budivoj prichází s Benesem. Jeviste se stmívá.

BUDIVOJ.
Nejvetsí bedlivosti treba,
velkýt‘ jest Daliboruv pluk,
a zanedbás-li, ceho treba,
zastihne smrt te ze sta ruk!
BENES.
Pane, na mne spolehejte,
slibu mému víry dejte!

Mezitím sla okolo Milada za muze prestrojená, s taskou na tele zavesenou a kosíkem potravinami naplneným do bytu zalárníkova.

BUDIVOJ.
Jaký to hoch je, jejz odcházet zrím?
BENES.
Bez strachu budte, pane, vse povím!
Ten hoch zde je ubohý zebrák,
který se zvucným varytem
a s písnemi v hrdélku mladém
od strází byl propusten sem.
Nemám ni dítek, zeny, bratra
a stárím jiz mi tuhne krev,
toz vzal jsem k sobe hocha toho,
by potesil mne jeho zpev.

A veru, pane, verte mne to,
on slouzí hbite, rád mne má,
vsadím se, ze nemá jiz nikdo
takého sluhu jako já.
BUDIVOJ.
Lec prílis sobe nehov, starce,
velkýt‘ je Daliboruv voj,
a zanedbás-li, ceho treba,
skoncí se truchlive ten boj.

Odejde vázne.

Výstup 2.

Benes sám.

BENES.
Ach, jak tezký zalárníka
zivot jest, jak truchlivý!
Dvére prastí, okov rincí,
zdí tu stín jen sedivý.

Sám se zdám v zalári býti,
vukol vida bídu jen,
a kdyby i nadra pukla,
musím zdát se zkamenen!

Výstup 3.

Benes. Milada.

MILADA vybehne z bytu zalárnikova.
Hotovo vsechno,
sednete sem!
Uzenek hojnost,
maso tu dobré,
máslo, chléb, sýr tu,
piva zde vsem;
jezte a pijte,
vezmi co vem!
BENES.
Velikou mám z tebe radost,
chlapce muj, kdyz te tak zrím!
Chovej vzdy se statne, já ti
budu otcem peclivým!
MILADA berouc jej lichotne za ruku.
Hotovo vsechno,
sednete sem!
BENES.
Uzenek hojnost,
maso tu dobré,
máslo, chléb, sýr tu,
piva zde vsem!
MILADA.
Jezte a pijte,
vezmi co vem,
hotovo vsechno,
sednete sem!
Jezte a pijte,
vezmi co vem!
BENES zustane státi.
Jeste mám cos na starosti,
nez zasednu k hodu sem!
MILADA zdrzujíc jej.
Noc jiz rozpjala svá krídla
po nebi i nad svetem!
BENES.
Byt‘ i mdlé mé nohy byly,
to vsak vykonat musím.
MILADA.
Nemoh bych snad jíti za vás?
Mladých nohou nesetrím.
BENES v radosti.
Chtel bys snad, ó chlapce?
MILADA.
Rád bych!
BENES.
Snad to dovoluje rád!
MILADA.
Budivoj odesel dávno,
rcete jen a pujdu rád!
BENES.
Poslechni! Dolu sedmdesát schodu …
Tamt‘ Dalibor!
MILADA vesele, tajíc vsak, radost.
Ze Dalibor?
BENES.
Ty znás rytíre?
MILADA.
Videl jsem jej pouze jednou!
BENES.
Budít‘ on lítost mou. V zoufalství zpola
prosil mne casto o nejaké housle,
by hrou si zkrátil dlouhou, pustou chvíli!
Kterýpak Cech by hudbu nemel rád!
Za mladých let jsem hrával na ne téz,
trvám, ze ve starém harampátí
ty housle jeste! Pujdu pro ne hned;
ty mu je dás!

Odejde do svého bytu.

MILADA.
Dobrá. Já mu je dám!

Výstup 4.

Milada sama.

MILADA.
Jak je mi? Ha, tak náhle prisla jiz
ta chvíle dávno z nebe vyprosená,
kde bude dáno mi jej videt, mluvit s ním!
Radostí nesmírnou
se kalí zrak muj,
má nadra se zhroutí,
ted buh pri mne stuj!

Kleká.

Ó nebe, nebe! Dej, at‘ tak se stane!
Slysís-li výkrik lidských nader snad,
kéz hlas muj k tobe prorazí, ó Pane!
Prej, svobody at‘ mnou se mu dostane!
Slysís-li výkrik lidských nader snad,
ó nebe, nebe, dej, at‘ tak se stane!

Výstup 5.

Milada. Benes.

Benes vystoupí ze svého bytu, v pravici má housle a smycec, horící lampu v ruce levé.

BENES podávaje dríve housle, pak lampu.
Zde jsou ty housle! Vezmi lampu téz,
neb tmavé jsou ty dlouhé schody dolu.
První jen branku zavru za tebou,
pockám pak tu! K druhým pak brankám dál
jiz dojdes závorami pevne zavrenými.
Posun je zpét a nepomýslej dlouho!
Jiz rád bych s druhy svými hodoval.
Ty vsak se treses!
MILADA pretvarujíc se.
Mne pojímá radost,
kterou pocítí rytír Dalibor!
BENES S MILADOU.
Ano, bude míti radost,
jeho sen ze vyplnen,
snadneji svuj osud snese
jeho duch tak posilnen,
jeho duch tak posilnen.

Odejdou.

Promena Druhá

Tmavý zalár. V pozodi zavrená branka, dále huste zamrízovaný otvor ve zdi, Dalibor drimá na svém lozi. Naproti nemu se vyjasni a na oblacích vznásí se Zdenek co prelud snu, hraje na housle a jemná melodie zaznívá zalárem.

Výstup 1.

Dalibor.

DALIBOR probudiv se vyskocí, kdyz byl obraz zmizel.
Nebyl to on zas? Nebyl to zas Zdenek?
Nezaslechnul jsem zvuky zlatých strun?
Kde meskás, Zdenku? Zjev se, príteli!
On jde mne potesit, ve snu se blízí,
nemuzet‘ jinak ke mne Zdenek muj.

Ó Zdenku, jedno jen obejmutí,
a zalár bude eden muj.
Chci volnost, vsechno zapomenouti,
zasvitne-li sem pohled tvuj!
Lec hrobu stíny nás od sebe delí,
ty trunís tam, a já zde nyju v celi.

Ó Zdenku, ze mi nelze obraz tvuj,
kdyz v mysli mi tane, kouzlem
ucarovat naveky!
Ó Zdenku! Ó Zdenku!
Ó kéz bych jenom housle mel,
bych aspon tóny ty zas pricaroval,
o kterých sladce blouzním den a noc,
a byt‘ bych znal i spatne smytcem vládnout!
Slys! Neprastí to dvére?
Co znamená as pozdní návsteva ta?

Výstup 2.

Dalibor. Milada vstoupí s houslemi a lampou.

MILADA podávajíc Daliborovi housle.
Vem tento chudý dárek z ruky mé!
DALIBOR chytí chvatem housle, aniz by pohlédnul na Miladu, pln nadsení.
Konecne mám ty dávno zdané housle!
Ó Zdenku, Zdenku, Zdenku!
Zvyklé jsou boji Dalibora údy,
ne vsak rokotání strun.
Lec ty, jak tusím, tys blízko mne,
tvuj duch plní mou bytost jiz.
Tak podarí se, ano musí zdarit
mistrovství tvého domoci se ve hre.

Hraje predeslou melodii, konecne mu klesnou ruce a Dalibor povstane celý znicený.

MILADA postavila mezitím lampu stranou a prohlídla zamrízený otvor ve zdi, pak pristoupí.
Chces snad v pláci utonouti,
nejsi snad jiz Dalibor?
Nech jiz zalu, slz a lkání,
cinem smir ten krutý spor!
DALIBOR odloziv housle.
Koho zrím to s ustrnutím?
Ba, jsem dosud Dalibor!
Lec kdos ty? Ó rci mi, chlapce,
já na te nedal pozor!
MILADA.
Dalibore, svobody tvé
posel radostný jsem já,
krásne jako ranní záre
nad obzorem plápolá.
DALIBOR.
Volnost, volnost! Bdím, ci sním snad?
Ha, kdo jsi ty, chlapce, mluv,
jsi snad stvorení nebeské?
Cili zjev pekelných snuv?
MILADA.
Dalibore, pysným okem
dolu na mne zenu zrís,
vedom vlastní muzné moci
ve mne síly nevidís?
Já vsak sama dám ti dukaz,
zena strachu odolá,
pakli – nadsení jsouc schopná –
lásky ohnem plápolá.

Ty ptás se, kdo bych byl? Aj, nepovsimnuls
tenkráte sobe tváre mé? Nuz vez!
Jsem ubohá ta zena,
jez udala te z pomsty
a s tebou stála vyslyseti soud!
Má vina to, ze zde v zalári nyjes.
DALIBOR.
Milado! Mozná-li to?
MILADA.
Jsem Milada!
Lec spatrit te jen jednou stací
v té svaté chvíli, dím to bez obalu,
a horce, vrele pykat cinu;
tak kázal mocný nebes pán!
Co harfeník jsem v hrad se vloudila,
nic nedbajíc na zivot, svobodu,
zalárníkovy lásky dobyla,
jenz, aby sebe usetril, me poslal
zde s houslemi. Lec tajne nesu téz,
co treba k úteku a pomoci,
bys mríz v té zdi moh proraziti veskrz
a otevrít si cestu k svobode!
Dalibore, odpust‘, prosím,
divokou tu pomstu mou.
Zal hluboký v nadrech nosím,
smir se, smir se s ubohou!
DALIBOR.
Ó Zdenku muj, ted chápu, proc jsi prisel,
své hry carovným zvukem chtels
ohlásit príchod spasitelky mé,
která má v nadrech mých te nahradit.
Povstante jiz, Milado!
Vy zena jste, která premohla mne.
Ját‘ usmrtil vaseho bratra,
chci být vám bratrem, prítelem a vsím!
Sem na srdce k vecnému svazku dusí!
MILADA.
Dalibore!
DALIBOR.
Milado!
MILADA.
Tys ted muj!
DALIBOR.
Ano tvuj!
Tvým chci býti stuj co stuj!
MILADA.
Tvou chci býti stuj co stuj!
OBA.
O nevýslovné stestí lásky,
kdyz duse dve upoutá cit
a v pustém, divém zivota proudu
v nich svornost, vernost nalezne byt.
Nikdy nezvadne od jedu zalu,
radosti venec rozkvetá,
ano i v noci zaláre rozkos
rajského blaha prosvetá!
Dalibore! Milado!
Tys ted muj! Ano tvuj! Ano muj

Opona spadne.

Jednání Tretí

Královská sín svetly ozárená. Vladislav zamyslen v lenosce. Kolem neho soudcové, pred ním Budivoj a Benes; tento kleci a v rukou drzi sácek s penezi a cedulku.

Výstup 1.

Vladislav. Budivoj. Benes. Soudcové.

BUDIVOJ.
Preslavný králi, pánové prejasní!
Tak jest, jak vám to pravím. Vzpoura, vzpoura
ve meste vre, podnecována jen
skrytými many, jiz jsou v noci cinní,
by získali pro Dalibora lid.
Jiz nekolik jich v ruce stráze padlo.
Ba jiz i v tento hrad,
az k trunu královského vehlasu,
si zráda mrzká troufala.
Vyslyste sám tohoto starce zprávu!
BENES.
Ctyricet let jiz tomu bude,
co verne konám sluzbu svou,
vsak nepoznal jsem nikdy jeste,
co ziv jsem, zrádu takovou.

Jakéhos mládce harfeníka
jsem z útrpnosti k sobe vzal;
chudým se zdál, pln nevinnosti,
ze byl by kámen rozplakal.

Vsak hruza strnula mé kosti,
kdyz pravdu zlou jsem uslysel,
ze vyzvedac to byl a zrádce,
jenz s Daliborem mluvit chtel.

Dnes vecer ztratil se a zmizel,
bez stopy propadnul se v zem;
ten mesec a ten list jsem nasel,
na kterém stojí: »Mlc a vem!«

Lec nechci verolomne vzíti
ten mesec – mamon proklatý!
Radej bych zhynul bídou, hlady;

Hodí mesec na zem.

hrozím se této odplaty!

Ctyricet let jiz tomu bude,
co verne konám sluzbu svou,
vsak nepoznal jsem nikdy jeste,
co ziv jsem, zrádu takovou!

Vladislav pokyne. Budivoj a Benes odstoupí.

Výstup 2.

Vladislav a soudci.

VLADISLAV.
V tak pozdní dobu povolal jsem vás sem,
neb chvátá cin a zráda zkázou hrozí
a bez klidu a stání
se nadra dmou!
Ted znáte vse, toz radte! Rozhodnete!

Sám u sebe, mezitímco se soudcové radí.

Krásný to cil, jenz panovníku kyne,
kdyz v míru jen zivota proud mu plyne
a volne ziv je povinnostem svým!
Pak muze stestím národ oblaziti,
vavrínem skráne své si ozdobiti,
pastýrem býti vsude mileným!
Lec v divoké-li stran a siku zlobe
se pomstou musí zasvetiti dobe,
na ústech kletbu, ortel Perunu,
ó pak se strastí zivot jeho zove,
bez spánku noc, den hruzy nese nové
a závidet mu nelze korunu!
Jste jiz u konce? Jak jste rozhodnuli?
SOUDCOVÉ.
Ze vzrustá kazdé chvíle zrády moc,
toz zemri Dalibor hned dnesní noc!
VLADISLAV.
Uvázili jste ale
tohoto muze dar?
V nem plane jakýs vyssí
a nadpozemský zár.

Já sám jsem hodlal jednou,
v zalár jej vrhaje,
se smilovati nad ním,
zlocinu nedbaje.
SOUDCOVÉ.
Nebude v zemi míru zas,
dokud na rozkaz tvuj
on zivot svuj
neskoncí, dokud jeste cas!
VLADISLAV.
Jaké to slovo trapné!
Prohlásit ortel mám?
Co zde se skutkem stane,
pronikne k výsinám!

At‘ buh nad ním rozsoudí,
kdy kde mu libo, sám,
ont‘ nepovstane nikdy,
kdyz v hrob jej povolám.
SOUDCOVÉ.
Nebude v zemi míru zas,
dokud na rozkaz tvuj
on zivot svuj
neskonci, dokud jeste cas!
VLADISLAV.
Vidím, ze milost slabostí by byla!
Nuz stan se tak! Privedte správce sem!

Budivoj vstoupí.

At‘ mecem zhyne Dalibor!
Soud dnesní den
bud proveden!
Lec po rytírsku budiz cten!

Tot‘ káze mrav
a jeho stav,
by v pruvodu
pri pochodu
sel ke hrobu!

Vladislav pomalu odchází se soudci, za nimi konecne i Budivoj.

Promena První

Daliboruv zalár jako prve.

Výstup 1.

DALIBOR zamestnán u zamrízovaného otvoru, bez zelez.
Tot‘ tretí noc, kterou mi naznacila;
okovu prost jsa, prolomím pak snadno
poslední pruty mríze podrezané.

Odhodí nekteré kusy na zem.

A ted –

Postoupiv kupredu.

probuh, mne volnost kyne!

Ha, kým to kouzlem,
ó svobodo, mi plás,
planoucí svety
prede mnou otvírás!

Zivota proude,
ted bujne telem tec,
k novému cinu
pozvednu ostrý mec!

Vsak ted se zachvej,
ty Praho zpysnelá,
kterás mi bratra
pekelne zhubila!

Jiz zanedlouho
tvou branou pujdu dál
ve jménu pomsty,
kterou jsem prísahal.

Nemysli sobe,
ty tam na trune svém,
ze zastavís me
v tom hnevu zurivém!

Já jako boure
v hruze se privalím,
vseliký odpor
do prachu povalím!

Ted znamení jen houslemi bud dáno,
pak sepnu provaz, zavesím, a pryc!

Chopí se housti a pristoupí k otvoru ve zdi. Kdyz jiz smytec chce priloziti, praskne struna. Lekne se.

Ha, ký to das! Na houslích struna praskla!
Má býti snad to spatným znamením?

V téze chvíli vrazí Budivoj se zbrojnosi, kterí celé vezení naplní. Nekterí z nich nesou pochodné.

Výstup 2.

Dalibor. Budivoj.

BUDIVOJ.
Ó nebe! Bez okovu? Ha, co vidím!
Tam mríz je prolomena.
DALIBOR.
Ba, tak jest!
O jednu chvíli zpozdit jste se meli
a orel pysný byl by uletel,
ve volném vzduchu perutemi zavál,
az by byl zachvel hradu sínemi.
BUDIVOJ.
Zde zráda krácela! Zaláre strázce!
DALIBOR.
Rytírské slovo mejte! Ont‘ bez viny.
Zde poskytnul mi houslí – více nic,
a temi jsem si krátil dlouhý cas.

Podá housle jednomu ze zbrojnosu.

BUDIVOJ.
Tak jest. – Ó, ze jsem zde jej nechal dlít!
Ted hoch ten, zrádce, unik pomste mé.
DALIBOR.
Ze prch, probuh, co dís? Mé díky za tu zvest!

Ba tak, to byl ten mládenec,
který me spasir chtel?
Ó, jaké kouzlo cítím,
ze st’astne uletel.

Kdyz Zdenek bídne skonal,
byl on muj verný druh,
a k nemu jen me vize
prátelství pevný kruh.

U verného mi lidu
jej nezastihne hnev,
bud pozdraven, muj bratre,
a pomstou splat‘ mou krev!
BUDIVOJ.
Nejásej! Radosti se neoddej!
Poselství vázné nesu ti od krále.
Vyslys je jako muz. Král takto káze:
At‘ mecem zhyne Dalibor!
Soud dnesní den
bud proveden,
lec po rytírsku budiz cten.
Tot‘ káze mrav
a jeho stav,
by v pruvodu
pri pochodu
sel ke hrobu.
DALIBOR.
Tak náhle! Práve ted! Jak to? Proc to?
BUDIVOJ.
Neptej se proc! Jiz nelze odvolat
ten ortel smrti. Marnét‘ vse doufání
a marný odpor mecem, jazykem.
DALIBOR.
Jaká to zmena!
Pred chvílí tou
byl svet mi kouzlem, rozkosí,
a nyní kreje
jej cerné roucho
jak hrobu stín, zahaliv jej v noc.
BUDIVOJ.
Ceká jiz knez, by pripravil vás k smrti.
DALIBOR se opet vzpamatuje.
Nuz bud si tak! Jsem pripraven jiz k hrobu;
ac videli jste blednout líc v tu dobu,
vrací se vzdor zas, jenz se hrobu lek.
Ját‘ cítím, osud muj ze padnout káze,
jiz víra v osud pevnou vuli váze;
vsak chci co muz padnouti jako rek!
Ac zasmusen je zivot muj, jiz z mládí
ját‘ uvyk bouri, která reka svádí,
a spokojene zrím na zivot zpet.
Ont‘ poskytnul mi daruv, jakých nebe
udílí tem, které jed pekla strebe,
ont‘ dal mi prátelství a lásky kvet!
Jiz prijdu, Zdenku, a ve krátké dobe
i Milada se vrátí zpet k tobe,
ta dívka svatá, pro kterou jsem zil.
Nuz dál, jen dál! Smrt dusi nepoleká,
já znám ji z bitev, Zdenek na mne ceká!
Krev smyje vse, cím jsem se provinil!

Dalibor odejde. Budivoj a zbrojnosi za ním.

Promena Druhá

Výstup 1.

Milada. Jitka. Vítek a zbrojnosi Daliborovi. Milada v zenském odevu. Lid. Pred vezi jako prve. Noc slabe mesícem ozárená.

MILADA polohlasne.
Nezaslechli jste jeste houslí zvuky?
SBOR.
Tichá je noc a nemá jako hrob.
MILADA.
Jiz nedockám se chvíle,
az ku srdci jej privinu
a po prestálé strasti
u neho odpocinu.
JITKA.
Utis se, drahá duse,
jiz vzejde hvezda skvelá
a po celý pak zivot
ti zárit bude z cela.
MILADA.
Dosud je tich! Coz nic se nepohnulo?
SBOR.
Tichá je noc a nemá jako hrob.
MILADA k Jitce.
Ach, jestli snad jej stihla
osudu ruka mstivá!
Noc zlocinu je rouchem
a ruka zrády zivá!
JITKA.
Zapud ty stvury z duse,
noc jasná kolem lezí,
tat‘ útocistem lásky
a chote tvého strezí!

Vnitrek hradu zahorí v lesku pochodní, které osvítí i jeviste. Soucasné zazní umírácek. Zvonek za jevistem.

MILADA rychle.
Ha, ký to hlahol zvonu?
JITKA, SBOR.
Tise! Slys!
SBOR MUZSKÍ na hrade.
Zivot je pouhý klam a mam
a plevel tela krása.
Kdoz dospeli az k sedinám,
tem vecná kyne spása.
MILADA v nejvetsím rozcilení.
Ha, on je prozrazen!

Jednomu ze zbrojnosu vyrvouc mec.

Nuz vzhuru! Pojdme!

K Vítkovi a k zbrojnosum.

Ve zbran, ve zbran, vy muzi!
Smrt heslem nasím bud!
Na hradby se návalem zente!
Dobyjte tu skalnatou hrud!
Byt‘ byla bych jen zena,
v tele chrabrou dusi mám.
Tam vítezství nám kyne.
Za mnou, za mnou, volám!
VÍTEK, ZBROJNOSI.
Hurá! Hurá! Hurá!
ZENY.
Jako lvi se v príval boje
pomsty lacní reci valí,
zdali je ten proud – ó beda! –
rouchem smrti nezahalí?
Z hradu bran se voje rítí,
v hrozném boji mece zvoní!
Jak se skoncí as ten zápas,
kam se vítezství tu skloní?
JITKA.
Milada tam! Ji vede Dalibor!

Výstup 2.

Dalibor. Milada. Jitka. Zeny.

DALIBOR.
Milado!
MILADA.
Kde jsem to? Ó jak blaze mi!
Jiz tela tezká schránka
volní dusi mou.
Na lehkých mráckách
povznásím se jiz vzhuru
a líbám krásné zlaté hvezdy!
A tam, a tam jde on, Dalibor!
DALIBOR.
Neopust‘ mne, drahá duse,
posvátný muj klenote!
Zustan, zustan pri mne!
Neopust‘ mne, ty muj drahý zivote!
Zustan u mne!
MILADA znicená.
Dalibor!
DALIBOR.
Ó zustan!
MILADA.
Dalibor!

Zemre.

DALIBOR.
Milado!

Sklesne nad mrtvolou.

JITKA.
Hle, ta rajská Vesny ruze!
ZENY.
Mráz zachvátil její puk.
Ach, to srdce vrelé lásky,
navzdy umlk jeho tluk!

Výstup 3.

Predeslí sestoupí se okolo Milady. Budivoj a zbrojnosi.

BUDIVOJ.
Neprátel zástup porazen a zbit.
Jiz volnost dejte davu plachých zen.
Myt‘ zvítezili!
ZBROJNOSI.
My jsme vítezi!
BUDIVOJ ke skupení zen pristoupiv a Dalibora zociv.
Co vidím? Poddej se, Dalibore!
DALIBOR.
Pricházíte mi vítaní.
Sladké ted bude mé skonání!
Ceká mne s Zdenkem Milada!

Vrhne se s Budivojem do boje a klesne.

Opona spadne.