01
Dante Alighieri - La Divina Commedia - Inferno
O. F. Babler - Božská Komedie - I Peklo - Zpĕv Prvý

Kde v půli život náš je se svou poutí,
procházet bylo mi tak temným lesem,
že pravý smĕr jsem nemoh' uhodnouti. 03

Ach, trudno líčit ona místa, kde jsem
probloudil ten hvozd divý, drsný, tmavý,
že na to dosud vzpomínám jen s dĕsem. 06

Snad ani smrt tak hořce neotrávi.
Však dospĕl jsem tam k všeho dobra středu,
a proto vypovím vše bez obavy. 09

Jak jsem tam vešel, říci nedovedu,
neboť mi sen v tĕch místech oči sklížil,
až pravá cesta zmizela mi vpředu. 12

K úpatí pahorku tak jsem se blížil,
který až na konci je toho dolu,
kde do srdce mi údĕs ten se vplížil. 15

I vzhlédl jsem a uzřel na vrcholu
už záři obĕžnice, jejíž síla
ty ostatní svou cestou vede spolu. 18

Tím bázeň má se trochu umírnila,
která mi v srdci zůstávala tkvíti
té noci, jež tak úzkostná mi byla. 21

A jako človĕk, jenž se břehu chytí,
však ač je spasen z mořské bouře vzteku,
zpĕt zdĕšen hledí na to vlnobití, 24

tak ohlížel se duch můj na útĕku
tam do průsmyku v nebezpečí mnoha
jímž neprošel živ nikdo za všech vĕků. 27

Jen krátký oddech tĕlu popřát moha,
dál vydal jsem se vzhůru pustým srázem
tak, že vždy níže byla pevná noha. 30

Hle, pardála vtom uvidĕl jsem rázem
kropenatého, který u pat stránĕ
hbitý a mrštný přikrčen byl na zem. 33

S očí mĕ nespouštĕl, ba odhodlanĕ
mnĕ zabraňoval vkročit na tu stezku,
že kolikrát už vracel jsem se manĕ. 36

To bylo časnĕ zrána za rozbřesku,
a slunce vyšlo s tĕmi souhvĕzdími,
jež byla s ním už v den, kdy jejich lesku 39

Bůh dráhu stanovil a pohnul jimi,
což nadĕji mi novou dalo zase,
že ujdu šelmĕ s boky žíhanými 42

v té jitřní chvíli a v tom jarním čase.
Však sevřela mĕ přece hrůza prudká
ze lva, jenž se mi zjevil v plné kráse. 45

Jak pospíchal by, by se se mnou utká,
nes' hlavu vzhůru, zuřil hladovostí,
až vzduch se třás', jak když jej bázeň nutká. 48

Pak zase vlčici na kůži, kosti
vyhublou spatřil jsem, ač žravá byla
a zkrušila už mnohé ve své zlosti. 51

Údy mi ztuhly, jak mĕvydĕsila,
až pozbýval jsem při pohledu na ni
víry, že k výstupu mi stačí síla. 54

A jako ten, jenž lakotí a sháni,
když přijde doba ztrát a prodĕlává,
dává se do nářku a bĕdování, 57

tak já když zdĕsila mĕ šelma dravá,
na ústup před ní dáti jsem musil
až na místa, kde slunce umlkává. 60

Když jsem svým pádem mnoho hrůzy zkusil,
uzřel jsem muže jako v svĕtĕ jiném,
jenž dlouhé mlčení si snad už hnusil. 63

Uzřev ho na tom místĕ nehostinném,
já zvolal: „Ochraňuj mĕ před vší zlobou,
ať človĕkem jsi nebo pouhým stínem!” 66

Řek' on: „Já človĕkem jsem byl svou dobou,
mí rodiče se Lombarďany zvali,
Mantua byla domovem jich obou. 69

Sub Julio mi pozdĕ život dali,
a žít mi bylo Římĕ za Augusta,
kdy klamné bůžky lidé uctívali. 72

Já básníkem byl. Zpívala má ústa
o Anchisovci, který prchl z vlasti,
když z hrdé Troje zbyla troska pustá. 75

Však ty, proč ty se vracíš do tĕch strastí?
Proč nejdeš na vrch skvostný, na ta místa,
jež počátkem i původcem jsou slastí?” 78

„Tys tedy Vergil, studnice ta čistá,
z níž proudem sladká mluva řinula se?”
já odpovĕdĕl zmaten dozajista. 81

„Básníků ostatních ty cti a jase,
kéž láska veliká a stálá píle,
s níž čtu tvou knihu, pomůže mi k spáse! 84

Mnĕ mistrem jsi a vzorem ve své síle,
jen z tebe čerpal jsem svou lačnou duší
sloh sladký, jenž si zjednal cti v mém díle. 87

Hle, prchám před šelmou, v níž duch zlo tuší.
Jí zbav mne, mudrci, je ona vinna,
že ve všech žilách tep mi strachem buší!” 90

„Tvá cesta musí teď být zcela jiná,
mnĕ odpovĕdĕl, slzeti mĕ vida,
„když opustit chceš místa nehostinná, 93

neb šelma ta, z níž pochází tvá bída,
nikomu nedá projít cestou tady
a s odhodláním vražedným ji hlídá. 96

Tak zlá je povahou a plná zrady;
ji ukojit se nikdy nepodaří
a syta ještĕ více zuří hlady. 99

Je mnoho zvířat, s kterými se páří,
a bude, dokud Chrt se neobjeví,
který ji usmrtí a zlobu zmaří! 102

Ten o statcích a o penĕzích neví,
jsa z tĕch, jež láska, ctnost a moudrost kuly,
a mezi dvĕma Feltry se nám zjeví. 105

Povznese Italii spásnou vůli,
tu, pro niž zemřela Camilla panna,
Eurial, Turnus, Nissus zahynuli. 108

Od nĕho všemi mĕsty bude štvána,
až do pekla ji svrhne, kde jí v spĕchu
závisti kdysi otevřena brána. 111

I myslím, že ti bude ku prospĕchu,
půjdeš-li za mnou: průvodcem chci býti,
enž povede tĕ místy vĕčných vzdechů. 114

Uslyšíš skřeky zoufalců tam zníti,
uvidíš dávné duchy v utrpení
smrt druhou vzývati a bolnĕ výti. 117

Pak uzříš ty, jimž oheň trýzní není,
neb smĕjí nadĕji a víru míti,
že buď kdy buď přec dojdou vykoupení. 120

Však chceš-li sídla všeho blaha zříti,
pak svĕř se duši hodnĕjší, než má je,
s níž nechám tĕ, až budu musit jíti, 123

neb onen císař, jenž je vládcem ráje,
že vzdornĕ vzepřel jsem se jeho řádu,
nechce, bych koho uved' v jeho kraje. 126

On tam je králem, ač má všude vládu,
tam jeho mĕsto, jeho trůn tam stojí:
Ó blažen, koho zvolí ve svou radu!” 129

A já mu dím: „Slyš, pĕvče, prosbu moji
při Bohu, jejž jsi neznal, neoslavil:
Abyh zde ušel horšímu snad boji, 132

mne zaveď v místa, kam jsi právĕ pravil,
bych bránu Petra shléd' i ty, jimž ve tmĕ
ni jiskru nadĕje Pán nezůstavil!” 135

Tu vykročil. Já za ním šel, kam ved' mĕ. 136

list operone